Řečičky 2/6

Červen 2nd, 2010 by Hikaru

Vyprávěl jsem Timovi o tom, jak jsme na základní škole neměli automaty s jídlem a místo toho tam fungovalo občerstvení, ve kterém prodávala jedna z kuchařek. To občerstvení bylo okno ve zdi, za kterým byla kancelář. U okna stál stůl, u kterého seděla prodávající kuchařka. Na stole bylo vystaveno zboží. Protože jsem malý a hubený a protože jsem byl malý a hubený vždycky, často mě spolužáci zvedli, když jsem se lokty opíral o okýnko a projednával s kuchařkou svůj výběr svačiny, a pak mě tlačili dovnitř okna.

Tim: „Já kdybych tam pracoval, tak bych tě asi zatlačil zpátky.“
Kenny: „Co?“
Tim: „Ne, tebe ne. Tebe bych tam takhle vtáhnul k sobě..“ začíná všechno názorně předvádět „..takhle bych tě k sobě přivinul.. Pak bych si tě takhle posadil na klín a vtíral se k tobě.. A pak bych tě takhle vzal.. Opřel si tě o ten stůl.. Zpřehnul bych si tě.. Stáhnul ti kalhoty.. A pak bych ti naplácal, co mi lezeš do okýnka.“

…

Na Advík 2010 jede hodně lidí v cosplayi. Já jedu v šatech. Jen tak, protože mi prostě slušej. Pro ten účel jsme s Timem koupili i punčošky. Nevím, jak se to jmenuje, když je to jen s takovou tou kraječkou ve výši stehna, a taky si připadam trochu divně, když o tom mluvím, ale to je jedno xD

Tim otevírá obal a vytahuje punčochy: „Ale jsou nějaký krátký. Jo, to je asi pod kolena.“
Kenny: „Ale ne, to je normálně tak, jak je to na tom obrázku na obale.. Je to hodně natahovací.“
Tim: „Jo. Jo, takovej kondom na nohy.“

…

Kdo zná příběh Kenny + čočka, ten už dávno ví, jak moc je Timothy neempatický. Jak málo se dokáže vcítit do pocitů ostatních a jak nepozná, kdy člověk potřebuje utěšit. Vyprávěl jsem mu, že nesnáším hmyz, ale že jsem docela nedávno pomohl jednomu klučičímu komárovi, a tak že mi teď kluci hmyzáci nevadí. Dojatě jsem vyprávěl příběh obřího klučičího komára, kterého jsem se nejdřív bál, ale když jsem viděl, že neletí vůbec ke mně, jen se snaží neustále dostat zavřeným oknem pryč, pootevřel jsem okno a komár vyletěl.

Kenny: „Tak jsem teď s tím komárem kámoš. Takže kdyby sem někdy zase přiletěl, tak ho prosím nezabíjej.“
Tim: „Už asi nepřiletí.“
Kenny: „Proč ne?“
Tim: „Komáři žijou jen pár dní.“
Kenny: „…..“


Zařazeno do Kecičky || 38 komentářů

Table Soccer

Květen 31st, 2010 by Hikaru

Někdo, už ani nevím kdo, mi před časem uzmul dobrou náladu, a ještě se mi ji nepodařilo získat zpátky. To je tak, když narozdíl od většiny populace přemýšlíte i nad věcma, kterým nerozumíte. A to proto, že jim rozumět chcete. Zaarchivuju si tu tak trošičku jedno video.. Říkal jsem, že si sem přestanu cpát své fotografie. O videích nikdy řeč nebyla…

Čti celý článek »


Zařazeno do Tvorbičky || 4 komentářů

Finále MS

Květen 25th, 2010 by Hikaru

Bzm, kašlu na to. Odvolávám všechny své sliby, které jsem kdy komu dal, protože s tim má vždycky někdo, komu do toho nic není, nějakej problém. Rusko hrálo samozřejmě špatně a všichni lidi v baru skandovali při každém záběru na někoho z ruských hráčů sborně „Ruská svině! Ruská svině!“ .. Ještě dneska vidim všechny jen pomlouvat Rusko, jako by snad ani neměli radost z těch zlatejch medailí (při jejichž rozdávání jsem uronil pár slz), ale jen z toho, že sundali právě Rusy. Zvlášť mě to překvapuje u mladých lidí. Na český prostředí se prostě nedá zvyknout. Například jsem nikdy neviděl ruskýho fanouška, co by nadával na českýho hokejistu (pokud zrovna ten hokejista nezranil úmyslně jeho oblíbence). V Rusku se dívá na hokej. Na zápas, na zákroky brankářů, na sestavy v útočných pásmech, na výkony jednotlivejch hráčů.. Ne na barvu dresu a politiku. Byl jsem proto trochu překvapenej, jak to berou zdejší lidi. Když si ruští hráči sundali hned po předání medaile, chápal jsem to. Nespokojili se pro svůj národ se stříbrem, zklamali a byli si toho vědomi. Je to jako přinýst vlastnímu dítěti lacinou cetku místo vysněné značky, i když víte, že na tu značku máte. Udělali byste to? Čeští hokejoví fanoušci zřejmě ano. Rusko je, co se týče hrdosti, trochu jinej level.. Ale tak alespoň jsem viděl na plátně Simpsonovi ^_^


Zařazeno do Kecičky || 5 komentářů

Installation was successful.

Květen 25th, 2010 by Hikaru

vis, ja si myslim, ze ty tajne ilju milujes, vim, ze ty udajde ses bi, ale…bozinku, dyt ilja neco udela, a ty hned taky, nebo on souhlasi, a ty taky, ted bylo ms, a hle, annie fandila komu jinymu, nez rusakum, ze??? co mi na to povis?

Dobrovolně a beze studu se přiznávám, že jsem z Annie vytvořil člověka, který mi vyhovuje, protože původní model Annie (tehdy ještě zvané Caty) nebyl pro mě to pravé. Abych ušetřil čas a spousty kilojoulů, místo hledání dokonalého kamaráda jsem začal opracovávat Annienin tehdy chaoticky a nesmyslně rozvržený charakter a vytvořil jsem z něj nový, se kterým se již běžně setkáváte dnes a na který jsem náležitě pyšný. Ve chvíli, kdy byl její charakter pevně dotvořen, zanechal jsem manipulace a nechal ji uvažovat samostatně, protože nyní věřím, že se ve většině situací dokáže zachovat správně. Na  Annie si nárokuju autorská práva a každý, kdo by se snažil její charakter měnit, ovlivňovat nebo vrátit do původního stavu, by si měl vyžádat mé svolení. Tahle odpověď není míněna ironicky, za vším si stojím a doufám, že mou práci při bližším seznámením se s Annie oceníte a vzpomenete si, kdo na tom má největší zásluhy. Jistě mě valná většina lidí osočí z nelidského zacházení a tyranie, možná se objeví i myšlenka „Lidi by měli mít rádi ostatní za to, jací jsou,“ ale na tohle revolucionářské smýšlení já bohužel nemám čas a celý proces změny Caty->Annie proběhl za jejího vědění. Dokonce i její rodina změnu Annienina charakteru uvítala s nadšením a nyní mě rádi vítají ve svém domě (a taky proto, že jim sekám trávník..). Osobně zastávám názor, že tvorba dobra je mnohem záslužnější činnost než hledání dobra. A propo.. říká se Rusové, ne Rusáci.


Zařazeno do Tvorbičky || 5 komentářů

Víkendy jsou průďo

Květen 23rd, 2010 by Hikaru

Nemám teď vůbec čas, Rusko hraje finále a taky musím dávat občas prostor Timovi, aby se k notebooku taky někdy dostal, protože přes týden nemá prostor vůbec ^_^ Ale přísahám při velikosti mocného Budhy, že se příští týden polepším, přestanu sem cpát své fotky a třeba na počítači začnu zase dělat i něco jiného, než číst si vaše blogy a hrát roztomilý fejsbůkový aplikace.

*dělá na vás velké tváře*


Zařazeno do Kecičky || 6 komentářů

Místenky

Květen 20th, 2010 by Hikaru

Nesnášim je. Nesnášim lidi s místenkama. Není to jen takový to nadsazený tvrzení, kdy člověk použije ten výraz i v případě, že mu něco jen nevyhovuje. Já lidi s místenkama nesnášim doopravdy. Zajel jsem si nedávno do Prahy, měl jsem tam v jednom obchodě něco k osobnímu odběru. Cesta do Prahy mi vyšla bez problému, ale zapomněl jsem si naplánovat trasu zpátky. Svěřil jsem proto hledání zpátečního autobusu Timovi, kterej zůstal v Lípě a zrovna mě attackoval smskama. Zapomněl jsem ale říct, aby mi našel autobusy jen ty, co jima jezdím vždycky: ty, co si do nich lidi nekupujou hromadně místenky. A tak jsem tak večer stál na Holešovickém autobusovém nádraží a čekal, až autobus zaplněj všichni místenkáři a řidič konečně pustí dovnitř i nás, trapné bezmístenkáře.

Protože jsem takové štístko, pár vteřin poté, co jsem obsadil jednu z volných sedaček, ke mně přišel nějaký starý pán a ptal se po čísle mého sedadla. Přesunul jsem se o dvě řady vzad. Přišel další pán, tentokrát ve středních letech (mimochodem moc pěkný pán), a tak jsem se přesunul o další tři řady vzad. Když jsem si už myslel, že mé utrpení skončilo, přišel chlap přibližně v mém věku (říkam „chlap“, protože prostě vypadal chlapsky), a protože už nebylo kam jinam si sednout, stál jsem. Na tyč vedenou nad sedadli pořádně nedosáhnu a žádné kolmé k zemi jsem nenašel – chytl jsem se tedy okraje sedačky a jízda začala..

Všichni do mě neustále strkali a mlátili do mě lokty, ale kdykoliv jsem se já někoho jen trošku dotknul, vrhali na mě nevraživé pohledy. Lidi v dnešní době nemaj moc pojem o fyzice, a tak jim nejspíš nedošlo, že opravdu nemůžu za to, že když ten autobus zatáčí, prostě mě to při mojí výšce (173) a váze (47) musí odmrštit na druhou stranu. Aby to nebylo tak jednoduché, nezastavovali jsme v Mělníku a jeli rovnou do Dub(á) – tohle slovo odmítám skloňovat, odkud už se jel směr Česká Lípa. Skla se začala nebezpečně moc mlžit. Vzduch byl těžký a vlhký, celé to vypadalo jako při sexuální scéně v Titanicu, s tím rozdílem, že tady se necítil nikdo moc dobře. Při plně obsazeném autobuse by řidiči možná mohli otevřít alespoň své okno.. Jednou jsem v autobuse přišel o vědomí a probudil se až v sanitce, kde mě resuscitovali. A teď jsem se začínal cítit úplně stejně, jako když jsem tenkrát omdlel a umřel. Různými psychickými metodami jsem se snažil toho pocitu zbavit, ale když už jsem přestával slyšet okolní zvuky a obraz se začal pomaličku rozpíjet, otočil jsem se na toho velkýho pána vedle mě, co mi už tisíckrát dal loktem do obličeje, a řekl jsem mu, že je mi zle. Opravdu si myslím, že ho to velmi zajímalo.

Naprosto dezorientován jsem se probudil a prudce vstal. Ti hodní lidé mě trupem položili na dva sedící lidi a jeli si vesele dál. Kdybych tam znovu umřel, klidně by si vesele dál cestovali s mrtvolou. Téměř okamžitě se mi podlomila kolena a zároveň mě autobus mrštil dopředu. Ten velký pán mě duchapřítomně chytil a držel mě, dokud jsem nekývnul, že jsem ok. Za dvě minuty jsem si vystoupil v Dub(á) a těch dvaadvacet kilometrů jsem si radši došel pěšky. Z té cesty si ani moc nepamatuju – jen jsem se přepl do nouzového režimu „Jdi a nezastavuj se“ a po delší chvilce jsem si všiml, že jsem už na sídlišti. Alespoň jsem nemusel jít kilometrů padesát, jako kdysi před rokem, když mě na Holešovicích okradli bezdomovci, a já tak měl jen na cestu do Mělníka.

Celá tahle událost mě dovedla k zásadnímu a konečnému rozhodnutí. Stanu se jedním z nich.. Stanu se člověkem s místenkou.


Zařazeno do Navštěvuju ... || 7 komentářů

pejsek Pejsek

Květen 12th, 2010 by Hikaru

Nestává se mi, že bych někdy někam vyrazil s nějakým úmyslem a vše šlo podle plánu. Můžu si rozepsat na přesný čas program a všechno dokonale připravit, ale vždycky se stane něco navíc. Stává se to všem lidem, ale v téhle míře mi to přijde až absurdní..
Včera jsem měl ve dvě hodiny odpoledne žádat v jedné společnosti o práci a ukázat Timovi jeden podnik v Mimoni, kde se měl hlásit. Také kvůli práci. Ráno jsem vstal tedy nechutně brzy, protože pokaždé, když cítím nějaké povinnosti, vstanu samovolně nejméně o pět hodin dřív, abych nic nezameškal, a nemůžu už usnout. Po několikahodinové přípravě a uklidňování vlastní osoby, že telefonování přece není tak strašné, jsme tedy vyrazili do města. Telefonuji jen velmi nerad, dokonce i se svými přáteli, takže na pozici telefonního operátora jsem se nikterak necítil. Ale platí slušně, tak proč to nezkusit.

Lhal bych, kdybych se snažil tvrdit, že má očekávání se naplnila. Představoval jsem si velkou firemní budovu, kde zazvoním, ozve se hlas z recepce a já si vyžádám informace o tom, kde přesně se hlásit. Stál jsem ale před polorozpadlým barákem bez jakéhokoliv loga, ale číslo popisné odpovídalo kontaktní adrese z inzerátu a na zvonku bylo propisovací tužkou psáno jméno společnosti. Po chvíli přemáhání jsem zazvonil. Nervózně jsem vyčkával ten hlas z recepce, když jsem na schodech přes prosklené dveře zahlédl mladou dívku, co na mě zběsile mávala a naznačovala, ať vejdu. Vešel jsem. Po úzkých nerekonstruovaných schodech mě vyvedla do prvního patra, do místnosti, která byla sídlem firmy. Jedna starší zaměstnankyně si na malé oprýskané lednici krájela salám, druhá stála vprostřed místnosti s cigaretou a třetí vysedávala na topení. Ta mladší mi nabídla mírně znečištěnou židli u svého zašlého stolu a ukázala mi papíry s textem, který se měl do telefonů odříkávat. Všechen ten stres jsem se snažil skrývat a ptal jsem se na pár věcí. Pan zaměstnavatel odjel někam do města a děvčata mu měla dát vědět hned, jakmile budu připraven k práci, abychom podepsali smlouvu. Ten tlak jsem nevydržel, vymluvil se na čekajícího přítele venku, kterému jen musím vyřídit, aby nečekal, a jakmile jsem se dostal ven z budovy, zbaběle jsem utekl.. Všechno jsem si ale dobře rozmyslel a ty peníze za to stojí, takže dnes tam jdu znovu. Včerejšek si nějakým způsobem omluvím.

V Mimoni jsme ani po několika hodinách nemohli najít podnik se stejnou adresou, která byla uvedena v Timově inzerátě jako kontaktní. Až poté, co jsme si prohlédli místní hřbitov, zašli k řece a nakoupili si něco malého k jídlu se paní zaměstnavatelka ozvala a vysvětlila Timovi, že provozovna se otevírat teprve bude a nyní je v jiném podniku, kus od školy. Doprovodil jsem ho na místo a v dešti čekal, jak pořídí. Číšníky vybírají ze všech kandidátů až na konci týdne.
Není nic depresivnějšího, než sedět vyčerpaný po náročném dni ve stojícím ztichlém autobuse na křižovatce, vzpomínat na všechna ta data na náhrobcích mrtvých dětí z mimoňského hřbitova, dívat se na polorozpadlý vybydlený dům vedle silnice přes sklo okna, po kterém lehce klouzají kapky deště a poslouchat z řidičova rádia písničku z jakéhosi českého neveselého muzikálu.

Den končil a my se konečně blížili k našemu sídlišti. Ve chvíli, kdy jsem se otáčel za jedním malým bílým psem a rozplýval se nad jeho malými tlapičkami, se z křoví u cesty vynořil docela podsaditý hnědý dlouhosrstý pes středního vzrůstu a turistického vzezření. Tím turistickým vzezřením myslím psa, podobného vlčáku. Mám moc rád zvířata, hned jsem proto Timovi ukazoval, na psa před námi, že nemá obojek a prosil jsem ho, jestli si ho můžeme nechat. Tim odporoval a ukázal mi, že obojek má, tudíž někomu patří. Po celkem velkém kuse cesty šel pes stále před námi. Pršelo, pes byl celý zmoklý, já s Timem taky, a začínalo hřmít. Bojím se bouřek, a tak mě dojalo, když jsem si všiml, že ten pes se bojí taky. Kdykoliv zahřmělo nebo se zablesklo, zastavil se a otáčel se prosebně na nás. Stále více jsem nabýval dojmu, že ten pes se někomu zaběhl, protože když stál na silnici, po které jelo auto, a já skočil na trávu a volal jsem na něj „pejsku Pejsku“ – tak mu říkám.. – poslechl mě a počkal u mě do doby, než jsem znovu sešel na silnici. Na sídlišti nám totiž chybí chodníky..
Došel s námi takhle až před náš dům, postupně pak až před náš byt a nakonec jsem ho vzal dovnitř, vysušil mu srst, dal mu misku s vodou a nabídl mu trochu jídla, které odmítl. Protože se ale bojí mého rotvajlera a kříženého chrta, kteří na něj vrčí (a kdybych je při snaze o jejich seznámení neměl na vodítku, tak by nejspíš i zaútočili), a protože se bojí i trpasličího špice, který když viděl, že se ho pejsek Pejsek bojí, tak začal být taky agresivní, budu ho muset do doby, než naleznu jeho původního majitele, nechat u bratra. A pokud se ho původní majitel zřekne, snad si ho bude moct brácha i nechat. Nemám moc rád útulky..  Nechal bych ho u sebe déle než den, ale  má klíšťata a já mám vcelku panický strach z klíšťat od té doby, co mi tolik lidí vyprávělo o různých nemocech, na které polovina různých rodin zemřela. Moje fotky jsou hezčí než oddělovače. Proto jsem je tady místo oddělovačů použil ^^

Moc rád pletu věnečky z pampelišek..


Zařazeno do Navštěvuju ... || 7 komentářů

Zlej (=legrační) Kenny

Květen 6th, 2010 by Hikaru

Baví mě, jak všichni žijí v domnění, jakej jsem hodnej a úzkostlivej. Dobře, často mám infantilní nebo úzkostný nálady, ale zároveň mě taky dokáže každá maličkost nasr*t.. Ze základních čtyř profilů bych si vybral melancholickýho afektovanýho cholerika. Rozhodně nejsem sangvinik; a k flegmatikovi mám taky daleko. Kdybych byl velkej, zůstávala by za mnou asi velká spoušť. Ale protože jsem tak malej, každýmu přijde vtipný, když jsem naštvanej. Myslím, že tohle je i jeden z hlavních důvodů, proč mě neustále někdo provokuje. Baví se pohledem na toho malýho blbečka, co se začíná vařit a odhodlaně jim kráčí vstříc ve víře, že než ho položej, stihne je alespoň jednou praštit.. (Tohle si opravdu vždycky říkam..) A pak jsou hrozně vystresovaní, když po někom hodim židli nebo vytáhnu nůž. Nejlepší na tom ale je, že tu židli většinou hoděj zpátky a nůž otočej proti mně xD Proto se mě většina lidí z toho procenta, co jsem na něj tuhle zapomněl, snaží uklidňovat a stranit mě násilnostem. Protože vědí, že i přesto, že rudnu vztekem a cítím se neohroženě, tak mě ten druhej nebo ti druzí (nikdy jsem se nebál přesily) se smíchem zmlátí. V takových situacích si příliš neuvědomuju svůj vzrůst a absenci svalové hmoty. Vlastně jsem něco jako takovej Hulk, kterej když se naštve, jde přes mrtvoly. S tím rozdílem, že já se o to jen snažím.. Jediným člověkem, na kterého si za normálních okolností troufnu, se tedy stává Annie. Aneb  věta, kterou jsem jednu dobu často opakoval policistům, kterým vadily moje spreje na jejich zdech: „Musím si někde vybít zklamání ze světa, který mě nepřijmul..“

Zrovna se snažím zjistit, proč jsme se vlastně prali. Ale Annie je pomalá a to video, z kterýho je výše uveřejněná animace, nemůže najít. Mých blonďatých vlasů si nevšímejte, měním barvu vcelku často. Zrovna teď jsem světlej brunet s visual key účesem (^ .^)y


Zařazeno do Kecičky || 2 komentářů

Názorná ukázka pěkného dne

Květen 4th, 2010 by Hikaru

Dnešek byl takový pěkný den.. Tima obvinili, že ředí chlast, a vyhodili ho z práce. Já utratil poslední peníze za dárky. Zítra má narozeniny ‘matka’, popozítří má narozeniny bratr, popopozítří má narozeniny sestra. Vystačilo mi jen na dárky pro dva z nich. Internet polovinu dne nefungoval. Za celý den jsem si zapálil jen tři cigarety, protože chuť jsem měl jen na nákupech, při South Parku a po astmatickym záchvatu. Došly mi léky, díky kterým jsem nepociťoval tak intenzivně různé bolesti. Telefonoval jsem s otcem a musel si vyslechnout, jak moc jsem nezodpovědný, a pak mi mile připomenul všechny ty věci, o které jsem se v životě snažil, a nevyšly mi. Musel jsem napsat pár emailů, protože teď, když Tima vyhodili, budu muset nejspíš pracovat v ******** Johnsonu, abych nás zaopatřil já, dokud si Tim nesežene práci další. Ale úplně nejhorší je.. že jsem ztratil nit a nemůžu ji najít. Jak mám dál šít? Byla to moje jediná nit..

Vysvětlivky k textu a odpovědi:
1) Tim alkohol neředil, ředil ho někdo už když tam nastupoval. Ale jeho vždycky odevšad vyhoděj. Je z Moravy, taky bych ho vyhodil xD – K většině Moraváků mám záporný vztah.
2) Astma nemám, jen občas mívam mírné problémy s dechem. A protože nevím, jak se to jmenuje, říkam tomu astma.
3) Johnson’s Control nebojaksetojmenuje je fabrika, kam chodí pracovat ti nejvíc zoufalí. Nemusíte mít vzdělání, nemusíte nic umět, oni vás všechno naučí, a pak tam takhle denně osm hodin sedíte a šijete autopotahy nebo tak něco. Velmi zajímavá práce. Tohle jsou takové ty věci, které bych ze životopisu klidně i vynechal..
4) Šiju plyšáky. Protože když je ušije člověk, tak ožijí.
5) Na různých místech (msn, fb, blog) jsem obdržel zprávy vyčítající mi ta uvedená procenta. Vážně mi nějak nedošlo, že mam kamarády.. Ve chvílích, kdy nemám až tak úplně dobrou náladu, na kamarády často zapomínám a hraju si na ublíženýho a nechtěnýho. Vím to o sobě, veřejně tuhle svojí vlastnost přiznávám a omlouvám se.
6) U každýho komentáře se mi zobrazuje IP adresa odesílatele. Někteří si ji vytrvale mění, někteří jsou lehkovážní a svůj urážlivý komentář zašlou jen tak. Mám v jednom z textových souborů uložené IP adresy všech lidí, co znám a psali mi někdy na blog nebo mi posílali nějaký soubor. Kontroloval jsem tenhle seznam, a protože jsem v něm danou IP adresu nenalezl, projel jsem ji prostě googlem a veškeré odkazy směřovaly k Mimoni. V Mimoni jsem nedělal nic jiného než chodil na gymnázium, proto jsem usoudil, že to bude nejspíš někdo odtamtud. Hlavně proto, že mi tam říkali stejně.

A teď nadešel čas donutit někoho najít mi nit..


Zařazeno do Nezařazené || 4 komentářů

Zdravím Mimoň!

Květen 2nd, 2010 by Hikaru

V blízké době se stěhuju s Timem do Mimoně. Minulý školní rok jsem navštěvoval tamní gymnázium, ale po dvou měsících jsem tam docházet přestal kvůli šikaně. Moc mě nebavilo chodit někam, kde mě ostatní nemaj rádi. Jiná věc je chodit někam, kde mě ostatní nemaj rádi, a mít namakanýho přítele. Proto se teď v září budu znova na gymnáziu hlásit. Ještě si tím teda nejsem tak úplně jist, ale všechno nasvědčuje tomu, že si budu středoškolská léta užívat i ve svých dvaceti letech. Název článku má ale co do činění s něčím jiným: kdosi z GyMi (mimoňského gymnázia) mi totiž zanechal u jednoho ze starších článků komentář. Konkrétně: „zalez do diry, hermafrodite :D“ Takže..

Vítejte na mém blogu ^___^


Zařazeno do Informácjon || 4 komentářů